slohovky

Jak můžeme žít dál...

10. června 2010 v 18:42 | b
...zamyšlení nad tím,jak se cítí lidé,kteří přežili koncentrační tábor ale nechali tam život svých blízkých..

Nejde to,nejde to žít dál i když musíme.Musíme žít s těmi vzpomínkami,z kterých jde mráz po zádech,musíme v sobě udržet ten vztek že se některým ostatním,kromě našich blízkých nic nestalo.Kolem sebe máme lidi kteří nic takového nezažili, svých blízkých si dostatečně neváží,litují nás a říkají že vědí jaké to pro nás musí být.Nic neví,netuší jaká je to bolest,bolest žít.
Nejsme ti jediní, kteří přežili a jsou za to nesmírně vděční,právě naopak.Jako naschvál zrovna my jsme tu zůstali ,my se musíme neustále trápit tím slovem život.

gh

Pocity zvířete v zajetí...

10. června 2010 v 18:38 | b
(je to nedodělaný)


Moc dobře jsem věděla že už je ráno.Slyšela jsem šumot listí a sluneční paprsky mi zbarvili tmu ve které jsem ležela na červeno...bývala bych ještě ležela,ale bylo tu něco dost zvláštního,něco, na co sem nebyla zvyklá…ticho.
Vždycky jsem tiše ráda poslouchala jemné vrčení mojí maminky.Stále jsem hledala ten starý,známý,utěšující zvuk ale marně.Konečně se mi podařilo rozlepit oči,ale slunce tak pálilo,že jsem je musela přivřít.Rozhlédla jsem se kolem sebe.Připadalo mi, že se všechno změnilo.Ano,možná jsem pořád na té samé suché vyprahlé mýtince, kolem mnoho stromů a trávy….ale kolem není moje maminka,bráškové ani zbytek mé smečky.Rozbuší se mi srdce,pomalu ho v tom zdrcujícím tichu slyším...vzhlédnu nahoru,obří stromy jakoby na mě padali.Chce se mi plakat.Stále se rozhlížím kolem sebe,jako bych luštila nějakou zapeklitou hádanku,ale v duchu moc dobře vím,že to není žádná hádanka.Je to jasné,zůstala jsem tu úplně sama.Nevím proč,ale najednou se rozběhnu do lesa,ale brouzdání v trávě a kličkování kolem stromů už není tak zábavné jako vždycky.Tráva jakoby mě řezala do pacek…nejsou tu totiž mí bráškové,s kterými jsem tuhle nekonečnou hru hrála,není tu ten sladký pocit že u sebe mám někoho,koho mám tak nepřemožitelně ráda,není tu nic.Po chvíli si uvědomím,že nemá cenu běžet.Nejradši bych si lehla na zem a čekala,až ten hrozný sen skončí.Co když to ale není sen?Každá vteřinka se mi zdá delší a delší.Najednou slyším zapraskání,blíží se
blíž a blíž.Rychle zavřu oči.Srdce mi div nepraskne strachem.Najednou nastane strašná mučivá černá tma…je konec…vím to…
Slyším hlasy,neznámé hlasy.Mluví zvláštní řečí.Najednou si nejsem jistá jestli je opravdu konec.Na těle cítím tlak,tlak který mě dusí.Mučivá bolest mě donutí otevřít oči.Vidím světlo a postavy.Přes zalité oči slzami nic víc.Jedno je mi ale jasné.Spadl strom.Obří strom.Zavalil část pralesa a s ní i mou packu.
Tlak je pryč,bolest však nepřestává.
Najednou se nacházím v náruči té postavy.Je teplá a příjemná.Cítím malinké bodnutí a zas je tu ta černá tma.Padám do ní dál a dál.
Otevřu oči,jsem v nějaké obří krabici.Ne,to není krabice je to něco mnohem většího.Nahoře visí věc.Svítí,ale není to slunce.Není to ta nádherná zlatá koule která každý večer zapadá nad jezerem.Je to něco jiného…vzpomenu si na nohu,necítím bolest.Mám jí obalenou v něčem bílém.Zkouším to sundat drápky ale nedaří se.Zuby také nefungují.Netuším kde jsem. Jsem až moc klidná.
Najednou se mi to všechno znovu vybaví…les,rána,bolest a tma…opět mi začne usilovně bušit srdce.Ta strašná samota až moc bolí.Zavřu oči a alespoň na chvíli se pokusím na všechno zapomenout…

vfrg

Sen(můj sloh)

8. června 2010 v 14:58 | b

...nevim proč to sem dávám ale to je jedno...


Byl mokrý a studený den. Takový, který se snad naschvál snaží všem kazit náladu. Ale se mnou velkou práci neměl. Nechtěla jsem,ale v hlavě se mi neustále opakovala ta strašná vteřina.Vteřina,ve které se vše obrátilo vzhůru nohama. Seděla jsem na židli v pokoji. Sestra si jako obvykle četla.Vypadala jako vždy.Veselá a donekonečna zamyšlená.V jednu jedinou chviličku se to všechno změnilo. Myslela sem si, že si ze mě jako obvykle utahuje, ale za chvíli jsem pochopila, že se skutečně něco děje.Ležela bez hybně na polštáři.Doufala jsem, ale moc dobře jsem věděla, že takhle dobrá herečka není.
Stále jsem se na ni dívala, jako bych luštila nějakou zapeklitou hádanku. Přitom to bylo jasné, něco se skutečně děje.Až po chvíli jsem dokázala udělat první pohyb a rozběhnout se za rodiči. Zavolala jsem záchranku a zůstala sedět v rohu kuchyně. Neměla jsem odvahu se tam vrátit.Měla jsem obrovský strach.Strach, který bolí.Za chvíli jsem viděla, jak ji dávají dovnitř.Chtěla jsem se dozvědět, co jí vlastně je ale nikdo mi neodpověděl.To bolelo nejvíc. Máma mi řekla, že je to něco se srdcem.Zůstala jsem doma sama. Bylo mi hrozně.
Dnes jsem zase přišla domů do toho strašného, mučivého ticha. Jsem tu sama a nevím, co dál. Lehla jsem si na postel a znovu se rozbrečela. Stále to nechápu. Nikdo mi neodpověděl .Ani já si nedokážu odpovědět. Proč zrovna ona? Proč někdo,koho mám tak nepřekonatelně ráda? Radši jsem zavřela oči. Chtěla jsem spát a alespoň na chvíli na všechno zapomenout. Nešlo to. Tma,ve které jsem ležela se znovu zalila slzami.Viděla bílé světlo.Bylo všude.Rozběhla jsem se,ale svítilo stále.Najednou jsem uviděla schody. Šla jsem po nich někam nahoru, ale netušila jsem kam.Stále se točili výš a výš a ve chvíli,kdy jsem ztrácela trpělivost mě zastavili dveře.Chvíli jsem váhala, ale pak jsem vstoupila dovnitř.Tam byla tma.Taková tma, že jsem si nebyla jistá, jestli tu vůbec existuje podlaha.Opatrně jsem nakročila a zjistila, že ano.V té černotě jsem ani netušila, jak je ta místnost ve které jsem velká nebo malá.Třeba to není místnost.Třeba jsem v nebi. Někdo mě chytil za ruku. Začalo mi usilovně bušit srdce.V tom zdrcujícím tichu jsem ho málem slyšela.Ve tmě někdo promluvil. Moje sestra.V ten moment jsem si byla jistá, že jsem nejšťastnější na světě. Řekla mi, že všechno bude dobré, ať se o ni nebojím. Otevřely se mi oči. Já nechtěla, to ony samy. Ležela jsem zase v posteli.Vzpomněla jsem si na sen. Asi jsem skutečně usnula. Pamatovala jsem si hlas i stisk její ruky. Ale hlavně jsem věřila tomu, co mi řekla. Běžela jsem do nemocnice. Věděla jsem, že to mám zakázané ale pro ni cokoliv.Celá udýchaná jsem konečně stála u její postele. Rodiče už tu nebyli. Pevně jsem jí stiskla ruku.Byla jsem si jistá, že je stejná jako ve snu. Najednou otevřela oči. Pořád jsem se na ni dívala a nevěřila pravdě. Má otevřené oči a v nich malou jiskřičku. Nepatrnou,ale jasnou. Její úsměv mi dal jistotu. Všechno je v pořádku. Byla jsem hrozně šťastná.A od té doby věřím na to,že sny se plní.

iié
 
 

Reklama