Sen(můj sloh)

8. června 2010 v 14:58 | b |  slohovky

...nevim proč to sem dávám ale to je jedno...


Byl mokrý a studený den. Takový, který se snad naschvál snaží všem kazit náladu. Ale se mnou velkou práci neměl. Nechtěla jsem,ale v hlavě se mi neustále opakovala ta strašná vteřina.Vteřina,ve které se vše obrátilo vzhůru nohama. Seděla jsem na židli v pokoji. Sestra si jako obvykle četla.Vypadala jako vždy.Veselá a donekonečna zamyšlená.V jednu jedinou chviličku se to všechno změnilo. Myslela sem si, že si ze mě jako obvykle utahuje, ale za chvíli jsem pochopila, že se skutečně něco děje.Ležela bez hybně na polštáři.Doufala jsem, ale moc dobře jsem věděla, že takhle dobrá herečka není.
Stále jsem se na ni dívala, jako bych luštila nějakou zapeklitou hádanku. Přitom to bylo jasné, něco se skutečně děje.Až po chvíli jsem dokázala udělat první pohyb a rozběhnout se za rodiči. Zavolala jsem záchranku a zůstala sedět v rohu kuchyně. Neměla jsem odvahu se tam vrátit.Měla jsem obrovský strach.Strach, který bolí.Za chvíli jsem viděla, jak ji dávají dovnitř.Chtěla jsem se dozvědět, co jí vlastně je ale nikdo mi neodpověděl.To bolelo nejvíc. Máma mi řekla, že je to něco se srdcem.Zůstala jsem doma sama. Bylo mi hrozně.
Dnes jsem zase přišla domů do toho strašného, mučivého ticha. Jsem tu sama a nevím, co dál. Lehla jsem si na postel a znovu se rozbrečela. Stále to nechápu. Nikdo mi neodpověděl .Ani já si nedokážu odpovědět. Proč zrovna ona? Proč někdo,koho mám tak nepřekonatelně ráda? Radši jsem zavřela oči. Chtěla jsem spát a alespoň na chvíli na všechno zapomenout. Nešlo to. Tma,ve které jsem ležela se znovu zalila slzami.Viděla bílé světlo.Bylo všude.Rozběhla jsem se,ale svítilo stále.Najednou jsem uviděla schody. Šla jsem po nich někam nahoru, ale netušila jsem kam.Stále se točili výš a výš a ve chvíli,kdy jsem ztrácela trpělivost mě zastavili dveře.Chvíli jsem váhala, ale pak jsem vstoupila dovnitř.Tam byla tma.Taková tma, že jsem si nebyla jistá, jestli tu vůbec existuje podlaha.Opatrně jsem nakročila a zjistila, že ano.V té černotě jsem ani netušila, jak je ta místnost ve které jsem velká nebo malá.Třeba to není místnost.Třeba jsem v nebi. Někdo mě chytil za ruku. Začalo mi usilovně bušit srdce.V tom zdrcujícím tichu jsem ho málem slyšela.Ve tmě někdo promluvil. Moje sestra.V ten moment jsem si byla jistá, že jsem nejšťastnější na světě. Řekla mi, že všechno bude dobré, ať se o ni nebojím. Otevřely se mi oči. Já nechtěla, to ony samy. Ležela jsem zase v posteli.Vzpomněla jsem si na sen. Asi jsem skutečně usnula. Pamatovala jsem si hlas i stisk její ruky. Ale hlavně jsem věřila tomu, co mi řekla. Běžela jsem do nemocnice. Věděla jsem, že to mám zakázané ale pro ni cokoliv.Celá udýchaná jsem konečně stála u její postele. Rodiče už tu nebyli. Pevně jsem jí stiskla ruku.Byla jsem si jistá, že je stejná jako ve snu. Najednou otevřela oči. Pořád jsem se na ni dívala a nevěřila pravdě. Má otevřené oči a v nich malou jiskřičku. Nepatrnou,ale jasnou. Její úsměv mi dal jistotu. Všechno je v pořádku. Byla jsem hrozně šťastná.A od té doby věřím na to,že sny se plní.

iié
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 tezzi | 1. března 2011 v 15:57 | Reagovat

wow... moc pekne :))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.