Pocity zvířete v zajetí...

10. června 2010 v 18:38 | b |  slohovky
(je to nedodělaný)


Moc dobře jsem věděla že už je ráno.Slyšela jsem šumot listí a sluneční paprsky mi zbarvili tmu ve které jsem ležela na červeno...bývala bych ještě ležela,ale bylo tu něco dost zvláštního,něco, na co sem nebyla zvyklá…ticho.
Vždycky jsem tiše ráda poslouchala jemné vrčení mojí maminky.Stále jsem hledala ten starý,známý,utěšující zvuk ale marně.Konečně se mi podařilo rozlepit oči,ale slunce tak pálilo,že jsem je musela přivřít.Rozhlédla jsem se kolem sebe.Připadalo mi, že se všechno změnilo.Ano,možná jsem pořád na té samé suché vyprahlé mýtince, kolem mnoho stromů a trávy….ale kolem není moje maminka,bráškové ani zbytek mé smečky.Rozbuší se mi srdce,pomalu ho v tom zdrcujícím tichu slyším...vzhlédnu nahoru,obří stromy jakoby na mě padali.Chce se mi plakat.Stále se rozhlížím kolem sebe,jako bych luštila nějakou zapeklitou hádanku,ale v duchu moc dobře vím,že to není žádná hádanka.Je to jasné,zůstala jsem tu úplně sama.Nevím proč,ale najednou se rozběhnu do lesa,ale brouzdání v trávě a kličkování kolem stromů už není tak zábavné jako vždycky.Tráva jakoby mě řezala do pacek…nejsou tu totiž mí bráškové,s kterými jsem tuhle nekonečnou hru hrála,není tu ten sladký pocit že u sebe mám někoho,koho mám tak nepřemožitelně ráda,není tu nic.Po chvíli si uvědomím,že nemá cenu běžet.Nejradši bych si lehla na zem a čekala,až ten hrozný sen skončí.Co když to ale není sen?Každá vteřinka se mi zdá delší a delší.Najednou slyším zapraskání,blíží se
blíž a blíž.Rychle zavřu oči.Srdce mi div nepraskne strachem.Najednou nastane strašná mučivá černá tma…je konec…vím to…
Slyším hlasy,neznámé hlasy.Mluví zvláštní řečí.Najednou si nejsem jistá jestli je opravdu konec.Na těle cítím tlak,tlak který mě dusí.Mučivá bolest mě donutí otevřít oči.Vidím světlo a postavy.Přes zalité oči slzami nic víc.Jedno je mi ale jasné.Spadl strom.Obří strom.Zavalil část pralesa a s ní i mou packu.
Tlak je pryč,bolest však nepřestává.
Najednou se nacházím v náruči té postavy.Je teplá a příjemná.Cítím malinké bodnutí a zas je tu ta černá tma.Padám do ní dál a dál.
Otevřu oči,jsem v nějaké obří krabici.Ne,to není krabice je to něco mnohem většího.Nahoře visí věc.Svítí,ale není to slunce.Není to ta nádherná zlatá koule která každý večer zapadá nad jezerem.Je to něco jiného…vzpomenu si na nohu,necítím bolest.Mám jí obalenou v něčem bílém.Zkouším to sundat drápky ale nedaří se.Zuby také nefungují.Netuším kde jsem. Jsem až moc klidná.
Najednou se mi to všechno znovu vybaví…les,rána,bolest a tma…opět mi začne usilovně bušit srdce.Ta strašná samota až moc bolí.Zavřu oči a alespoň na chvíli se pokusím na všechno zapomenout…

vfrg
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 adeliska | E-mail | Web | 22. června 2010 v 10:44 | Reagovat

ten tvůj sloh je jj je užasnej fakt pěknj

2 merylstreep603 | 22. června 2010 v 17:44 | Reagovat

thanks°;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.